Slunce pomalu zapadá, trochu se i ochladilo. Židle, zatím prázdné, na zámeckém nádvoří v Mělníce jsou jako vojáci vyrovnané v řadě, poslušně a toužebně čekající na svého diváka, který brzy na jejich sedácích zaujme své místo. Stejně tak i scéna hradu, do tmy zatím zahalena, je již připravena, aby brzy byla zaplněna účinkujícími, kteří se chystají vdechnout ji život a svou hereckou duši. Muzikál Noc na Karlštejně netrpělivě čeká za oponou na svůj okamžik, aby tak mohl oživit krásný příběh lásky královské, ale i lásky královny.
Ve stejnou chvíli blíží se mračna tmavá a tmavější respekt budící, kapky menší vystřídají větší, vinnou révu i diváky smáčí, nikdo zatím neodchází, a na jevišti zazní první hlasy a šustící pláštěnky dají rovněž najevo svou přítomnost. Mezitím se měsíc rovněž připravuje na svůj čas, aby vše přisvítil, jako světla reflektorů nad jevištěm mění svou barvu, a hudba začíná hrát. Scéna je vskutku podmanivá, i když jednoduchá, krásně barevná, převládá fialová měnící se do modra, zažehne i červená, přichází Král a Královna.
Královna Eliška Pomořanská se chotí Karla IV., císaře římského a krále českého stává. Jejich společné chvíle se však brzy krátí, neboť král musí se od své Elišky vzdálit a směřuje své kroky na hrad Karlštejn, kam ale žádné ženy nesmí, což probudí zvídavost či spíše zvědavost a žárlivost Elišky, co se děje za hradbami hradu a je skryto jejím očím.
A tak začíná příběh veselý, humorný a trochu rozverný.
Příběh má svou letitou historii a my jej známe též jako hudební film Zdeňka Podskalského z roku 1974, na kterém se podepsal v tom nejlepším slova smyslu svou hudbou Karel Svoboda a textař Jiří Štaidl. Hlasy Helenky Vondráčkové, Waldemara Matušky a samozřejmě ještě dalších nejmenovaných umělců jsou s písněmi velice spjaty. O to více jsem se těšila a byla zvědava, jak budu vnímat tento již známý muzikál, který měl premiéru v roce 2004 v Hudebním divadle Karlín a já mám možnost zhlédnout jej dnes poprvé. Společná nit, kterou je krásná hudba, líbivé melodie a představení naživo, vytváří však nový zážitek.
Krále Karla IV., Otce vlasti si zahrál herec a režisér Roman Štolpa, který mi přišel v určitých situacích výrazem trochu moc přísný a strnulý. Zřejmě tím chtěl zdůraznit královský majestát a vážnost, ale jeho důrazný hlas se nesl vzduchem a příjemně zněl do ouška. V jiném okamžiku, např. kdy se Eliška ocitla v jeho blízkosti, výborně zahrál, jak moc ji chce s touhou dotknout se jí a políbit ji. Ale jak káže zákon, sepsaný jeho vlastní rukou, nemůže jej ani jako král porušit. Koho bych neměla ještě opominout byl výrazný a sebejistý Marian Vojtko, který si zazpíval jako trubadúr. Nemalý dík patří členům celé taneční a pěvecké company, kteří byli pěkně sehraní.
Velice mne zaujal krásný, čistý a zajímavý hlas Kateřiny Brožové jako Elišky Pomořanské ve skladbě „Lásko má já stůňu“, ale i v jednotlivých replikách s dalšími postavami. Má velmi příjemnou barvu hlasu, se kterým umí dobře pracovat, intonovat a dokáže jej přizpůsobit každé situaci, že působí někdy laškovně, vylekaně, anebo důrazně. Kateřina, která je zde ztělesněním ženskosti a křehkosti (byť láme meče), jejíž osobnost, osobitost a charakter ji umožnily mít zde ještě další, a to hlavní roli jako producentky tohoto muzikálu.
Druhou ženou, která se tajně dostane na hrad, je přestrojené páže Alena, neteř purkrabího na Karlštejně, která chce svému otci dokázat, že je schopna nepozorovaně vniknout na nedobytný hrad, aniž by ji někdo poznal. Alena v podání Sabiny Laurinové, která se role zhostila vskutku výborně. Její nasazení herecké i taneční, s jakou lehkostí jej prezentuje, a její rytmické cítění vás natolik osloví, že byste si nejraději též zatancovali se všemi účinkujícími.
Také se mi velice líbil Mojmír Maděrič jako Štěpán, vévoda bavorský, kdy u stolu vladaře ochutnává mělnické víno a máte pocit, jako by právě kousal šťovík. Byl vskutku skvělý a jeho mimika rozesmála snad úplně všechny. Zajímavá a trochu zvláštní byla situace, kdy se měla konat hostina, a krom toho, že vzduchem lítala bílá opeřená jako živá „plyšáková“ husa, byla současně cítit líbezná vůně masa, že se mi až sliny sbíhaly. Kde se ale vzala? 
Tancující kejklíři též vytvořili určitou představu ohně, a přitom kolem sebe kroužili jen obyčejnými fáborky na klacku, že to v té rychlosti vypadalo, jako by byl pravý.
Výborný byl též Petr Vondráček jako šenk císařův Pešek. Do této doby jsem jej znala především jako klavíristu a on je též skvělý komik, když předstíral humorně, že je nemocen a nemůže panu králi sloužit. Jako komik působil i Václav Vydra, v roli Petra, krále cyperského a jeruzalémského, když např. sjížděl na sáňkách ze schodů. Příznačná byla též slovní hříčka z úst Jakuba Šlégra: „Chytil jsem Vydru"!
Kdo mne ještě překvapil, byl Josef Oplt, jako velitel stráže, kterého pro změnu znám jen z bývalého pořadu „Sejdeme se na Vlachovce“ nebo jej můžeme vidět, kromě Karlínského divadla, i v televizním pořadu Šlágr, kde rovněž zpívá lidové písně a zaujme svým sympatickým nezaměnitelným sametovým hlasem. Měla bych ještě zmínit Vlastu Peterkovou, hofmystrini Ofku, která byla třetí utajenou ženou a skrývající své ženské křivky v brnění na hradě, které však neunikly panu purkrabímu Ješkovi z Wartenberka, v podání Romana Škody, avšak ani Peškovi, který ji v jednu chvíli uchopil důvěrně a pevně za prsa schovaná v kovu.
V neposlední řadě, možná v řadě první, byl Marek Vašut v roli Arnošta z Pardubic, oblečen ve výrazném kostýmu, který vynikal svým zlatavým leskem a který dokonale ztvárnil postavu, jež „hýbe" světem, či děním na hradě, pomáhaje jak císaři, tak královně. Jeho hlášky byly rovněž výborné, a jak se někdy říká: „To nejlepší přijde na konec", a tak na závěr, kdy doznívaly poslední tóny, před nás nás předstoupil, aby nám všem požehnal s přikázáním: „Odejděte v pokoji.“
A tak se i stalo. Chvilku to sice trvalo, než jsme se smířili s tím, že to pro dnešek končí, dávajíce tak najevo svým potleskem, nadšeným výrazem a úsměvem na tváři. Obohaceni kulturním zážitkem a šťastni, že jsme nemuseli prchat před přírodními živly, a opustit tak předčasně naše sedačky. Byla jsem, věřím, že nikoliv sama, nad míru spokojena a půvabné melodie mi ještě teď znějí stále v uších.
A kdo nestihl představení zde na zámku, může se určitě těšit na další rok. Třeba se opět sejdeme, jako se Labe setkává s Vltavou – i na stejném místě.
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
Komentáře k článku